Otec melodramu : Zdeněk Fibich

Všebořický rodák, skladatel Zdeněk Fibich byl mužem mnoha talentů.Všebořice jsou rodištěm významného českého skladatele Zdeňka Fibicha, který se narodil a dětství prožil v místní myslivně. Láska k přírodě se odrazila v jeho hudební tvorbě i celoživotní vášni – sbírání motýlů. Skladatele ve Všebořicích připomíná pamětní deska od Františka Kysely.

Zdeněk Fibich (21. prosince 1850, myslivna u Všebořic^[1] – 15. října 1900 Praha^[2]) byl český hudební skladatel 19. století. Vedle Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka byl nejvýznamnějším představitelem generace české hudby 2. poloviny 19. století. Na rozdíl od Dvořáka byl typickým představitelem hudebního romantismu. Jeho první manželkou byla Růžena Hanušová (1851–74), po její smrti se oženil s její starší sestrou Barborou (Betty), českou operní zpěvačkou (alt). Spolu měli syna Richarda, pojmenovaného tak na paměť hudebního skladatele Richarda Wagnera.

Český hudební skladatel Zdeněk Fibich (1850-1900) se narodil v myslivně poblíž Všebořic v rodině nadlesního šlechtického rodu Auerspergů Jana Fibicha a jeho ženy Marie Fibichové roz. Römischové. Pro malého Zdeňka to mimo jiné znamenalo, že vyrůstal ve dvojjazyčném německo-českém prostředí, což v této době nebylo nic neobvyklého. Své nejútlejší dětství strávil obklopen hlubokými lesy ve všebořické myslivně, v přírodě, která pro něj zůstala důležitým inspiračním zdrojem po celý život.

V prosinci 1857 se rodina ze Všebořic odstěhovala do Libáně u Nasavrk a v roce 1870 do Žák u Čáslavi. Hudbě Fibicha učila nejprve v raném věku jeho matka, později studoval postupně ve Vídni, Praze (u Bedřicha Smetany), Lipsku, Paříži a Mannheimu. Větší část života působil v Praze, kde se věnoval komponování a výuce hudby. Kromě hudby se zajímal i o literární dějiny a malířství. V letech 1875 až 1878 působil jako kapelník a sbormistr Prozatímního divadla. Od roku 1899 do své smrti byl operním dramaturgem v Národním divadle.

Zdeněk Fibich zemřel v nedožitých padesáti letech v Praze. Je pohřben na vyšehradském Slavíně.

Život

Narodil se v myslivně ve středočeských Všebořicích do rodiny auerspergského lesního rady Jana Fibicha a jeho ženy Marie, rozené Römischové. Hudební nadání projevoval již od raného dětství, což záhy rozpoznala právě jeho hudbymilovná matka. Dostalo se mu nejprve klasického vzdělání na veřejné obecně vzdělávací škole ve Vídni, odkud pocházela jeho matka. Tam studoval mezi lety 1859–1862, pak přestoupil na malostranské gymnázium. Mimoto začal soukromě studovat u varhaníka a skladatele Zikmunda Kolešovského, který platil za zastánce pokrokových tendencí ve formující se pomyslné české národní hudební škole. První Fibichův skladatelský pokus – chrámový sbor pochází z roku 1862 a v následujících letech byl i nadále velmi kompozičně činný. Například již v roce 1865 napsal celkem 64 skladeb, mj. i (později zničenou) symfonii Es dur. Téhož roku veřejně vystoupil v Chrudimi, kde také dirigoval předehru ke své zpěvohře Médea. V roce 1865 také zkontaktoval básníka Karla Sabinu, jehož požádal o vytvoření libreta pro zamýšlené operní dílo. Sabina mladému „zázračnému dítěti“ vyhověl a vytvořil libreto Bukovín, jehož Fibich zhudebnil ale až daleko později. Později studoval v Lipsku, Paříži a Mannheimu. Větší část života působil v Praze, kde se věnoval komponování a výuce hudby. Kromě hudby se zajímal i o literární dějiny a malířství.

V letech 1876 až 1877 byl druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla, od roku 1899 do své smrti operním dramaturgem v Národním divadle. Řádným členem České akademie věd a umění se stal 18. října 1900,^[3] zemřel ve 49 letech v Praze.

Je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze, spolu se svojí druhou ženou Betty, v samostatné hrobce (č. 6H-137) s pomníkem navrženým Josefem Fantou.

Díla

Fibich byl od dětských let vášnivým sběratelem motýlů, které do své sbírky jednak kupoval, jednak sám chytal. Své znalosti rozšiřoval studiem odborné literatury, a protože kromě hudebního měl i výrazný malířský talent, své exponáty zachycoval v kresbách. Vznikla tak série umělecky i vědecky dokonalých ilustrací. Do konce svého života nashromáždil Fibich zhruba 5000 exponátů a tuto rozsáhlou sbírku po jeho smrti syn Richard věnoval Národnímu muzeu v Praze. Jedna černá kazeta s motýly a brouky v původním stavu je ovšem k vidění v pozůstalosti Zdeňka Fibicha ve sbírkách Českého muzea hudby.

Fibich významně zasáhl do všech hudebních oborů jako je opera, symfonická báseň, symfonie, ouvertura, píseň, komorní a klavírní tvorba. A především nově obohatil český repertoár o koncertní melodram, který dovedl k dokonalosti. Světovým unikátem je jeho trilogie scénických melodramů Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie) na libreto Jaroslava Vrchlického.

K nejslavnějším Fibichovým skladbám patří drobná skladbička Poem, která je původně součástí jeho orchestrální skladby z roku 1893 s názvem V podvečer, selanka pro orchestr. Většina motivů této skladby vychází původně z první řady jeho klavírního cyklu Nálady, dojmy a upomínky a celá skladba evokuje náladu při večerních procházkách po pražském Žofíně, které Fibich absolvoval se svou žačkou a múzou Anežkou Schulzovou. Kus se stal světově slavným především díky úpravě pro housle a klavír z pera českého houslisty Jana Kubelíka.

V mladších letech bojoval za nové umění, jak je reprezentovali Ferenc Liszt, Richard Wagner a Bedřich Smetana. Skladatelský Fibich navázal na německý romantismus, když na počátku své skladatelské dráhy tvořil pod vlivem klavírních skladeb Roberta Schumanna. Skladby obohatil o baladické prvky, snový lyrismus i tragický patos. Fibichovo dílo je věnováno nejrozmanitějším oborům. Obsahuje intimní písně, lyrické klavírní cykly (Nálady, dojmy, upomínky), komorní práce. Orchestrální tvorba zahrnuje všechny dobové útvary – tři symfonie, ouvertury a symfonické básně (Toman a lesní panna). Nezanedbatelnou součástí jeho tvorby je opera, která jej lákala již od chlapeckých let (Bukovín, Blaník, Nevěsta messinská, Bouře ad.).

Stal se tvůrcem melodramatické hudební formy. Vytvořil technikou příznačných motivů dosud v celé světové literatuře největší a umělecky nejdokonalejší scénický melodram „Hippodamie“. V rámci své pedagogické činnosti vydal „Velkou teoretickou a praktickou školu hry na klavír“.

Opery

• Bukovín
• Blaník
• Nevěsta messinská
• Bouře
• Hedy
• Šárka
• Medea
• Pád Arkuna

Melodramy

• Hippodamie – trilogie na námět Jaroslava Vrchlického
• Vodník
• Polednice
• Štědrý den
• Pomsta květin
• Věčnost
• Královna Emma

Symfonické básně a symfonie

• Toman a lesní panna
• Othello
• Komenský
• Slavoj, Záboj a Luděk
• Noc na Karlštejně
• Veseloherní předehra
• Symfonie č. 1 F dur, op. 17
• Symfonie č. 2 Es dur, op. 38
• Symfonie č. 3 e moll, op. 53

Orchestrální a vokálně instrumentální skladby

• Missa brevis, op. 21
• Jarní romance op. 23 – kantáta na slova Jaroslava Vrchlického
• Poema, op. 41
• Suita pro orchestr, op. 54

Klavírní tvorba

• cyklus Nálady, dojmy a upomínky
• cyklus Malířské studie

Fibichovi žáci

• Karel Kovařovic
• Franz Lehár
• Zdeněk Nejedlý
• Otakar Ostrčil

Zajímavosti

• Po Fibichovi byl v roce 2015 pojmenován jeden pár vlaků dopravce České dráhy v trase: Praha – Brno – Břeclav.

Zdroje:

https://www.classicpraha.cz/radio/porady/dobyli-svet/otec-melodramu-zdenek-fibich/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Fibich
https://www.classicpraha.cz/aktualne/vylety-za-klasikou/sberatel-motylu-dramaturgem-v-narodnim/